V tomto článku se dozvíte o tom, co to je a jak se pořizuje tzv. kontaktní zvuk. Také zmíním situace, kdy se používá možná alternativa – tzv. postsynchron.
Oba způsoby nahrávání se týkají dialogů (což je veškeré mluvené slovo ve filmu či videu), ale jejich pořízení se od sebe podstatně liší. Pokud mluvíme o kontaktním zvuku, tak jde vždy o zvukový zánam dialogů, který je pořízen přímo při natáčení. To znamená, že divák slyší přesně to, co se říkalo při akci. K zachycení řeči se používají specifické druhy mikrofonů. Nejspolehlivějším řešením je tvz. mikroport. Jedná se o zpravidla bezdrátový mikrofon, který se skládá z vysílače a samotného mikrofonu. Ten bývá co nejmenší a zejména u filmu se musí umístit tak, aby nebyl vidět na kameru. Zároveň je nutné, aby byl co nejblíže ústům. Pokud není třeba mikrofon ukrývat, používá se nejčastěji tzv. klopový, nebo-li kravatový, který určitě znáte např. z televizního vysílání nebo profesionálních videí. Mikroporty se používají také při ozvučování, zejména v divadle a muzikálech. Zde je ale nutné, pro dosažení větší hlasitosti a zamezení vzniku zpětné vazby, umístit mikroport opravdu co nejblíž je to možné, takže divák spatřuje miniaturní mikrofon pleťové barvy nejčastěji na čele nebo na tváři herce.
Pokud se jedná o natáčení, požívá se také speciální směrový mikrofon. Ten je velmi dlouhý a má za úkol zachytit zvuk, který osoba říká, pokud možno v co nejčistší podobě. Směrový mikrofon však není dokonalý a používá se spíše pro sekundární záznam, kdyby selhal zvuk z mikroportů. Mikrofonista musí však dávat dobrý pozor, aby mikrofon nezasahoval do záběru. Pokud jde o detail hovořící postavy, tak se mikrofon nechá nasměrovat a umístit na dobré místo, ale pokud jde o širší záběr, musí být logicky dál od zdroje zvuku a klesá jeho účinnost. Filmoví zvukaři proto musí často vymýšlet velmi složitá řešení, jak mikrofony schovat před oky kamer, někdy se to však nepovede úplně dokonale (viz film Obecná škola). V dnešní době je však v možné mikrofon v postrocessingu digitálně odmazat, ale není to vždy nejlepší řešení.
Všechny varianty nahrávání kontaktního zvuku jsou více nebo méně účinné, pokud se natáčí v tichém prostředí. Ideální je tedy studio nebo příroda. Kvůli následnému zpracování zvuku je totiž nutné, aby byl dialog pokud možno co nejčistší a pochopitelně také co nejzřetelnější. Toho se ale při natáčení v hlučném prostředí (např. ulice nebo továrna) dosahuje velmi špatně, nebo to není vůbec technicky možné. Nejen v této situaci je nutné použít již zmiňovaný postsynchron.
Může se také stát nějaký technický problém, nežádoucí ruch v záznamu (šustění oděvu o mikrofon, dupání bot atp.) anebo i příliš hlučné prostředí. Pak je jedinou možností nahrát dialog znovu ve studiu. Může se to na první pohled zdát jako ideální řešení, jak dosáhnout vždy čistého zvuku, ale postsynchony jsou považovány spíše za nouzovou variantu. Jejich pořízení je totiž daleko náročnější a vyžaduje značnou hereckou zkušenost, protože je zapotřebí, aby replika řečená ve studiu co nejvíce odpovídala tomu, jak byla řečena při natáčení. Může nastat i případ, kdy se nějakou postavu předabuje jiný herec, např. kvůli přízvuku (viz. Popelka). Pak už se jedná spíše o dabing, který známe u cizojazyčných filmů nebo pořadů. Zvláštní případ je také voiceover, který nikdo viditelně neříká a je tudíž daleko jednodušší na namluvení. Ale o tom až někdy příště.
